Tato prezentace je samostatnou částí referencí společnosti Antea Art Studio.

Mimo jiné by měla ilustrovat možnosti dlouhodobé spolupráce na jednom, nebo i více projektech.

Ačkoli to zřejmě nikdo doposud logicky nezdůvodnil, torzo prvorepublikového mostu zničeného koncem druhé světové války bylo jedním z často vyhledávaných míst širší vřejnosti. A to i přesto, že dle názoru úředníků hyzdil krajinu.

Původním záměrem tedy bylo, pouze nafotit co nejvíce materálu, který by zachytil původní stav krajiny a zbytku mostu postaveného za první republiky. Dokumentace se pořizovala z co nejvíce míst, aby se zachovaly pohledy ze všech stran.

Jako první, se čas od času pořizovaly fotky přehradní hráze v různých situacích a při různém počasí. Obvykle šlo o zábavu, občas se výsledky těchto aktivit používaly pro různé grafické práce. Přestože se jedná o vůbec první aktivity na brněnské přehradě, početně představují jen malou část knihoven.

Fotit se však začalo později na podzim, kdy už vodní hladina začala klesat. Přehrada se vypouštěla jednak kvůli opravě turbíny brněnské hráze a samozřejmě i pro pozemní úpravy. Součástmi knihoven tedy bohužel nejsou záběry, na kterých je spadený zbytek mostovky částečně pod vodou a samozřejmě chybí cokoli z původního stavu na jaře a v létě.

Původní stav je tedy zachycen z podzimu (často mizerné počasí) a v průběhu zimy (dokonce i se sněhem) do doby, kdy se stavebním dělníkům podařilo nuvěřitelně rychle odstřelit převislou část zbytku původního mostu.

Před tímto skutkem (odstřel mostu) byly aktivity stavebních firem v celku nevýrazné. Kdosi dovlekl lešenářské trubky a podlážky, (ty později zlikvidovala první jarní velká voda) ale jinak nebylo nic moc k vidění. Na nápad zachytit aspoň některé zajímavější části průběhu stavby se přišlo v okamžiku, kdy stavaři začali krajinu zaplavovat těžkou technikou. Později začal převažovat názor jestli není škoda toto pořizování dokumentace přerušovat. (To už stavební firmy brázdili přehradu na pontonech s kusy mostní konstrukce.)

Hloupé rozhodnutí jsme si logicky zdůvodnili tím, že alespoň vznikne velká referenční ukázka. Vzhledem k faktu, že tedy nikdy nešlo o objednanou a placenou zakázku, a s ohledem na už tak velké náklady, se galerie musela pořizovat především s pomocí digitální techniky. Dále bylo omezeno i rozlišení fotografií pro jednodušší archivaci a pozdější zpracování.

Původní záběry byly realizovány ještě na 35mm kinofilm. (Minolta, Voigtlander) Ten se později používal spíš tam, kde bylo potřeba mít např. teleobjektivy. Absolutně největší část knihoven se pořídila technikou od fy. Canon. (K té chováme nehynoucí obdiv, protože nejprve po pádu do vody, a později i z mostu pořád funguje.) Dále se nahodile používalo vybavení od firmy Olympus. Vzhledem k původnímu záměru zachytit skutečný stav okolí se na objektivech nikdy nepoužívaly filtry ani jiná, jinak obvyklá technika pro vylepšení výsledku fotografování.

Podpora focení například se stativem byla stejně omezena okolní krajinou, a později i nutností mobility, protože usazení a montáž ocelových konstrukcí probíhala překvapivě rychle.

...jedna z největších akcí. Určitě. Kdykoli se jede kolem přehrady, hned vyvstanou otázky kde je foťák, baterky, CF karty. Co se podělá ?!

Opravdu první focení byla zábava. Kdesi na moravě při prvních povodních se zachraňovali domy, půl republiky bylo na nohou a v Brně se to kromě mizerného počasí projevilo akorát tím, že po dlouhé době začali vypouštět přehradu. Další atrakce.

Po schválení stavby nového mostu se piánko dokumentoval stavající stav krajiny a zbytků původního mostu. Nebylo kam spěchat - už to bylo pokažené. Originál "most i s hladinou" už nebylo vidět, mizerné počasí. To se pak ještě překvapivě zlepšilo a dokonce se vše podařilo zadokumentovat i se sněhem a slunkem. (Je to vcelku nevídaná věc, protože v zimě slunce tuto lokalitu v hlubším údolí osvěcuje jen nakrátko.) To jsou ty lepší vzpomínky. I když ruce při nich omrzají ještě teď.

V zimě pak bylo zajímavější fotit přehradní hráz chrlící tuny vody a tím pádem obrostlou ledovým krunýřem. Na staveništi se nedělo nic. První nesmělý pokus o můstek z lešenářských trubek a podlážky na dně přehrady zasypal sníh a bylo po všem. Naproti tomu pod přehradní hrází byl podniknut první pokus jak se na veřejnosti znemožnit. Schody vedoucí až dolů k vodě nebyly jen mokré jak to vypadalo, ale byla na nich i tenká vrstvička ledu. No a tak s foťákem skončil ve vodě i autor. Pán který z povzdáli celou jízdu sledoval, nakonec vypadal mnohem konsternovaněji, než on.

Skvělá věc ta digitální technika - po vysušení, zbavení kamení a pod. zas funguje. Tento názor byl potvrzen i na jaře, kdy už byla postavena první část konstrukce mostu na levém břehu. Odtud už foťák padal sám.

Z jara jsou snad nejhezčí záběry, co se krajiny týče a i stavaři přispěli montážemi konstrukcí. Ty se odehrávaly ve velice ryhlém tempu a bylo o nervy vše stihnout. (Pozemní úpravy v zimě se vlekly hrůzně pomalým tempem, člověk tam mrzl a jediná zajímavější věc bylo postupné odstřelování bývalé mostovky.)

Potom následovaly všední dny celého roku: nudné focení toho samého (to přeci musíme mít), v čím dál nechutnějších vedrech. V takových připadech i ty fotky nebyly nic moc. (Ale jsme šťastní že je máme :-)) )

Jakmile už stál nosný oblouk mostu přibyla další kategorie fotek – ta, kde jsou záběry foceny přímo z mostní kontrukce. Byla to prostě neodolatelná výzva přecházet po mostních obloucích dřív, než na ně byla zavěšena mostovka. A tyhle záběry teprve stojí za to. (Akorát se člověk musel zbavit dřívější letargie a v silném větru dávat větší pozor.)

Na závěr stavby se focení už zase podobalo zábavě. Nic podstatného už nemohlo uniknout a knihovny se doplňovali spíše o zimní záběry atd.

Celou akci trvající přes jeden a půl roku bych shrnul oblíbenou větou: bylo to zajímavý, někdy perfektní, ale že bych to musel dělat dvakrát...